Vyznání

Malovaná na chodníku, dvě srdce červená jak krev.
Jak samet rubíny, noc jsem jimi posázel.
Propíchlá šípem co bláznivý Amor vytrousil z toulce,
když po nebi se procházel.

Držel jsem v ruce křídu a jako kouzelnou hůlkou, všem věcem kolem dával jméno Tvé
a plakal jako padlý anděl co nemůže do nebe.

Zavírám oči a zas vidím, cítím, slyším vše co Tě dělá kouzelnou
a do bezpečí dlaní ukrývám dušičku Tvou nádhernou…

…Co leží a leží a leží a spí tam.
Roztáhnu křídla a pomalu vzlítam.
Až do míst, kde nic nebolí, sám,
s větrem závod sokolí vzdám…
Roztáhnu křídla a nechám se nést,
větrem, co přivál ze svých nebeských cest.
Napnu své plachty a větře ty duj.
Spěchám Ti vstříc, miláčku můj.

Spěchám Ti vstříc, Ty dávno už spíš.
Mou velkou touhu jednou snad pochopíš.