Sněhové stopy

Ruce svírající polštář v touze po objetí
Slza vsakující do měkkého peří
Den bez slunce
Nádech bez vzduchu
Holé stěny
jak klec pro tělo i duši
Pronikavá bolest v hrudi...
JAK JSI JEN MOHL?
Za zamlženým oknem bloudí vlaštovky
JÁ TĚ MILOVALA!
Věčná mlha volá po paprscích dávné krásy.

Musím s tebou být
Bloudím bezcílně ulicemi
skrývám pod pláštěm svou
beznaděj
pod deštníkem
slzy
Neony města jsou bez tebe
tak šedivé

Temná postava
vedle antické sochy v parku
Je to možné?
Ale kam zmizel tvůj úsměv?
Dotknu se tě,
ustoupíš o krok
Oblaka pláčou
Stojím vedle tebe
ptám se, kdes byl
a ty neodpovídáš
chci říct, jak moc...
ale už neposloucháš
Zatahám tě za rukáv,
založíš ruce, přitáhneš kabát
a nasadíš ten neutrální výraz,
který tolik nenávidím

JDI PRYČ!
-já chci zůstat
TAK UŽ JDI!
-neopustím tě!

BOLEST
-touha
ZAHOŘKLOST
-láska

Slza dopadá na sníh
-kráter na měsíci-
A ty ji nesetřeš
Nerozpustíš sníh
proudem vřelých slov
Nezahřeješ mé umírající tělo
Nevezmeš do dlaní
mé pulzující srdce

Dotknu se oblohy
Vykvetou na ní rudé květy z červánků
Ale ty je zakryješ polštářem jinovatky
Zahřeji uschlou větvičku
Ale ty vyrašený lístek zmačkáš v dlani

Proč tak miluješ jen bílou barvu?
Nač ten chlad a upjatost?
Nadechni se, začíná jaro!
NE, JE ZIMA A BUDE NAVĚKY.

Ruka ti zajede do kapsy
vytahuješ malý obrázek
TAK TO JE ONA...

Propadám se do hlubin bolesti
Bojuji
odhodlaně žádám svou tvář
o úsměv

A CO TY SLZY?
CO DNY, KDY JSEM MUSELA BÝT BEZ TEBE?
CO RŮŽE U DVEŘÍ
SVÁZANÉ RUDOU STUŽKOU?
CO SLIBY?

To všechno že odvály vločky minulosti?
Copak jsi zapomněl,
jak jsme se brouzdali barevným listím?
jak jsi mě honil mezi stromy?
Je vůbec možné zapomenout
na nezapomenutelné?

Možná chceš začít znovu
a já už do tvého nového života
patřit nemám
Ale své srdce neměním
Já ne

Vryl jsi do něj sněhové stopy
a ty tam zůstanou
do posledního nádechu
Víš proč?
Protože jsi měl tenkrát pravdu.
Je zima
A ta už bude tam někde uvnitř navěky.