Opět o Kubovi

Na posteli jsem seděla,
a můj pohled byl upřen do prázdna,
když mi stékaly slzy po tvářích.

Byla jsem opojena smutkem,
opojena zoufalstvím,
opojena vlastní nechutí..žít.

A můj pohled byl stále nepřítomě upřen do prázdnoty prostoru..
A slzy se koulely po mrtvolně bledých tvářích.
Ale ty jsi tu nebyl!

Nebyl jsi tu,abys mě pohladil po tváři
a dal mi pusu do vlasů,
nebyl jsi tu,abys mě přivinul k sobě,
a já mohla cítit bezpěčí a vůni tvého těla.
Nebyl jsi tu,a já jen seděla s pohledem upřeným do prázdnoty svého pocuchaného nitra.

Nitra,které bylo roztrháno na kousíčky,
Nitra,které jsi roztrhal ty.

Ty zbylé cáry mé duše hledaly cestu zpět k sobě.
A i když se našli,
nebyli jako dřív,
zůstávala mezi nimi nejistota,
jež mne sužovala.

Jen ty s tím můžeš něco udělat.
A já se ptám: "Jak se rozhodneš?"