Vlakové nádraží

Ona už tam stála,
vlasy jí ve větru vlály,
zpočátku se bála,
že sny se jí pouhé zdály.
Přišel k ní,
ticho první prolomil,
jeho hlas zřetelně zní,
i když opatrně promluvil:
„Stýskalo se mi po Tobě moc,
já vzpomínal na Tebe každou noc,
budil se z krásných snů
do osamělých smutných dnů,
chtěl jsem tě chytnout za tvoji ruku...“
Ona řekla: „Nemluv už ty kluku,
já umírám nedočkavostí po tvém polibku.“
A tak věnovali se tomu netrpělivému dotyku.
Slunce se jí opíralo do zad
„Já Tě mám tak rád“
vyhrkl a objal ji kolem pasu pevně,
lehce jako pírko ji zvedl ze země,
zatočil s ní, oba se tomu smály,
jiskřičky lásky jim v očích plály,
šťastně se rozléhal jejich smích,
nebyl to snad hřích...
Jejich prsty se propletly,
těšili se z toho pocitu,
že v tomhle se nespletly,
když podlehli svému citu.
Jejich těla se spojila v jedno,
doplňovali se navzájem,
světu to bylo jedno,
nikdo o ně nejevil zájem,
Byli tam jeden pro druhého,
hladil ji po vláskách,
potkala člověka tak milého,
on ji učil o láskách,
kterými ji zahrnoval,
on jí neopovrhoval,
miloval ji...