Patronka Anael

/na pláži jezera/

Při západu slunce zefýr vane,
vlasy mi čechrá, šeptá pane.
U vodní hladiny vlny sleduji,
propadám se do písku, běduji.

/..sakra../

Oči hledí na vodní pláň,
„tak jsem tady..

Slyš hydrostarče, žádám se tvojí rady.
Dostal jsem úkol, najít ztracený prsten.
Jenž na samém dně tebe sama je umístěn.“

/mžourám, zapadající slunce mě oslepuje/

Čekám zázrak, odpověď či jen malé znamení.
Žádný náznak, jen voda, bílá pláž a kamení.
A tak hledím v dál, vnímající vůně kvítí,
Vánek již dovál, pouze opačný břeh svítí.

Ve svitu za jezerem, zjevila se bytost
jdoucí mým směrem, nečekaná rozpačitost.
Že by přelud, nebo snad má představa?
Vznikajícím šerem, přepadá mě únava?

Po hladině kdosi kráčí, strach u srdce mě bodá
Její ruka v pěst je sevřená, co v ní ukrývá?
Stříbrný kroužek s šatonem, tiše mi podá,
Její ruka v dlaň zdvižená, hlavou jednou pokývá.

S radostným a děkovným pohledem přebírám,
prsten co má milá dnes v jezeru ztratila.
Mou roztřesenou dlaň s prstenem zavírám,
"Děkuji ti Anaelo, že jsi nám jej vrátila."

Motto.
Zázraky se doopravdy dějí
a proto,
proč, upadat v beznadějí?