Křižovatka života

Stojím na křižovatce těch dvou cest.
Přemýšlím, kudy ta správná z nich může vést.
Kolej, z které váhám sjet na druhou trasu,
má neustále podmáčenou byť jedinou řasu.
Od slaných map chytá rez a čas jí koleje pěkně sjel.
Ale pořád na ní jsi Ty.
Odbočit by znamenalo, že bys mě už nikdy neviděl.

Ta druhá výhybka je cestou do neznáma.
Opustit tě, vydat se po ní, bych musela sama.
Nám dvěma přestal průvodčí na píšťalku hrát,
je spíš slyšet skřípání brzd, vymizela slova – mám tě rád.

Nevím, kudy svou cestu táhnout v dáli.
Hodnotím všechno – i to, jak ještě donedávna jsme o sebe stáli.
Neshody mezi námi vládnou jako dusno v poušti.
Jsme dva a jediná já neodpouštím…

Za ty tři roky se dovedlo v mém srdci nasčítat tolik nespravedlností,
že místo Amorových šípu slyším jen řev bengálských kostí.
Mám ve svém srdci taky pár tvých zrad, co ti chlapství nepřidá.
Odpust, ale vadí mi i že si myslíš, že jen já jsem nelida.
Choval ses a chováš se již tři roky jako dítě a ne jako muž,
co chtěl by se mnou žít.
Nezlob se, že teď stojím na křižovatce
a zvažuju všechno prožité a i to, zda mám odejít…

Ne vždy jsem se i já chovala podle společenských pravidel.
Ano, popouštěla jsem uzdu své vzpurnosti, svých stavidel.
Snad jako omluvu chci říct, že jsem chtěla jen, aby ses konečně vzbudil
a viděl svět i trochu reálnýma a ne zasněnýma očima.
Chtěla bych se zas vrátit tam, kde láska pramenit začíná,
ale my dva jsme už neskutečně daleko možná i od záchranného lana.
A tak teď tápu, zda se trápit dál, nebo to rozlomit a jet dál po kolejích sama…