Neumím být druhá...

Lásko!

Vzpomínáš, jak jsi mi na sklo auta nakreslil srdce?
Asi ne, ale pro mě to bylo nádherné gesto.
Všude kde jsme byli, neustále propletené ruce,
Nedokážu si život bez Tebe představit, ale i přesto...
...musela jsem oheň v krbu naší lásky uhasit.

Odpusť mi to drahý prosím,
tíhu osamělých večerů jsem neustála.
Odpusť, že Tě v srdci pořád nosím,
škoda, že JÁ Tvé příjmení slibem nedostala.

Škoda, že nepřišla jsem na tenhle svět dříve,
uloupila bych si Tě pro sebe, jiné bych Tě nedala.
V našem vztahu leželo mi na srdci obrovské břímě,
svědomí, přece bych dětem tátu nevzala.

Tak jsem Tě musela miláčku opustit,
i když raději bych vedla boj se smrtí.
Já sobě nikdy, ale zkus mi prosím jednou odpustit!
Nejsi totiž sám, kdo teď tak strašně trpí...!

Miluji Tě, Luboši! Z celého mého rozervaného srdce!