Brána z růží

****

Ona je zvláštní, když ji otvíráš.
Kdekdo o ní básní. Kdekdo v ní dřímá.
Kdekdo nad ní létá, jen Ty ji nevnímáš.
S nevinností v matčině lůně se vyjímá
Tvá ospalost. Tvoje probdělá iluze,
co stala se dnešním dnem
- tak dlouhá, v ranní mlze
čirým pohledem.
Ona je jiná, když v ní najít máš
svoje srdce. Srdce Atlantidou vnořené
v hloubce. Ale Ty se nevyznáš
v její legendě, už ne.
Já tu sedím nad Tebou! A stojím! A tančím!
A pláču! A nejsem Tvým andělem!
Nikdy nebudu.
Jen v souhvězdné náladě lem
bílé košilky chytá barvy osudu.
Jen v souhvězdné náladě - láska
se svatozáří káže o dobrovolném.
Ale já Tvým andělem smrti nebudu! NEBUDU!

Zůstanu stále jen
Tvým přítelem...