Všichni jsme lovci.

Jsi prý lovec, trochu poživačně roztěkaný,
proto místo jednoho, jediného kusu,
nejraději bys ulovil, s jistou graciézností vkusu,
celou velkou tlupu laní,
zmocnit se jich bez meškání…

Však nevíš, na kterou dřív, hledím namířit,
bys je měl, jako snadnou kořist svou,
na kterou z nich, skvostných, svou zbraní zacílit,
ji výstřelem, složit k zemi, odevzdanou…

Každá z nich, krokem svým půvabně ladným,
tvou nestálou pozornost tak ráda rozptyluje,
ač úlovek se ti už zdá snadným,
tu koutkem oka, zhlédl jsi pohyb jiné krásné šíje,
prst tvůj na spoušti nerozhodně ochabuje…

Tak jen tápeš, na louce plné zvěře,
zbraň svou, co chvíli jinam obracíš,
ke své rozhodnosti sis dávno zabouchl dveře,
bůh suď, zda víš, co tímhle vším ztrácíš…