Smutek

Prázdnotou zvláštní zeje postel tvoje.
Je a není pod peřinou láska moje.
Hrozně moc miluji a současně i nenávidím.
Když ve vzpomínkách svých zas a znova tebe míjím.
Zas a znova, stále víc.
V srdci mém už nezbylo vůbec nic.
Nic co by stálo za námahu.
Já chci se zvednout, ale pořád padám z toho svahu.
Když už stojím a chci dál jít.
Začnu zas ten hrozný pocit mít.
Strašný, hrozný pocit prázdnoty.
Kdy mé nitro ztrácí všechny hodnoty.
Hodnoty, které byly to, v co věřil jsem.
Teď zasypala je jak rakev, černá a studená to zem.
Cítím se jak voják, který dlouho krvácí.
Chtěl by vstát, ale chuť jít dál se vytrácí.
Chuť, kterou měl už hezkou řádku let.
Chuť, o kterou přišel,když myslel jak nádherný je svět.
Ptám se sebe, proč člověk nešťastný být musí.
Proč ze srdce svého drží v dlaních jenom kusy.
To srdce stále bije, i když chtělo by už míti klid.
Chtělo by teď zemřít a znovu se narodit.