Zázrak ženy

°

V tichém rozjímání
nad tvými splavy
řeko má
po tvé hladině
prostírám myšlenky
. . . rozechvělé . . .

Zrcadlení rozkládá svit
mezi obraz stínů
. . . jsou rozvlněné . . .
měnící se
jako čínské znaky štěstí
na kamenitém dně

Jako tělo snící ženy
zjevení zázračného tvaru
Podoba zrození
podoba svůdné zrady
. . . zaplatíš sebetrýzní
zmařené oběti
. . .
jako zkomírající . . .
. . . prohořelé svíce . . .
podoba NADĚJÍ
. . .
podoba nekonečné
. . . LÁSKY . . .

Záhada naplnění

Vtíravý nepokoj
na vlasci času
Ciferník myšlenek
po proudu vine
svou nekonečnou nit

Spirála DNA
dnes už je menší záhadou
. . .
i vláčně hebký sen . . .

To neodbytné dobývání vjemu
(vím že si vzpomínáš)
Bylo to právě zde

Dokvétal bez
talířky bílých květů
ve stínu posvěcely
mámivé vášně královny včely
. . .
Tys vedla naše proměny
(pamatuji ten kouzelný klid)
Chvíle beze slov
zahaleny jen do řízy citů
prýštily vzácnými slzami
. . . medování . . .

Bylas úchvatným obrazem
. . . ŽENY . . .
Vědoucí ale i pokorné kněžky

Kouzlení na cestu do věčnosti
úlitby božstvům
až stvořila jsi ze mne
. . . MUŽE . . .
a já uvěřil jsem na zázraky

Ty
moudrá krásko všehomíra
pro život zasvěcená
mne světila jsi . . .
. . . LÁSKOU . . .

Dříve
než došla jsi svého cíle
dalas dva životy
abys posvětila jiné
Na cestě bez konce
rozsvěceny
zůstanou bezové lucerny
květů ve stínech
zachmuřených dnů
kdy jiné zmáhá bolestivý stesk
. . .
Tvým světlem
zní radostný hymnus o naději
. . . pro všechny . . .
kteří nepoznali
v čem posvátný je zázrak
. . . ŽENY . . .

Tvým světlem
vede cesta všem
kdo touží být
. . . skutečnou . . .

LÁSKOU VYZDOBEN

Nad tvými splavy
řeko má
v tichém rozjímání
prostírám nyšlenky
po tvé hladině
. . . rozechvělé . . .

Ještě pár chvil
než se tvá duše rozpomene
Chci číst v tvé tváři rozechvělé
v čem vlastně tkví

ZÁZRAK ŽENY

Proč se tolik skrývá
než muž poodhalí ono tajemství

Proč tolik trpících
bolestí
a ponížení
než procitne muž
ze svého nevědomí

Mlčíš . . .

Tvé laskavé ticho napovídá . . .
Pozoruji tvůj neznatelný proud
jak nese sebou živorodé znaky
Pár okvětních lístků
Stébla trávy
a bílou
nekonečnou nit
předenou z nebeského rouna

Ach ano,
už vím . . .
Pod zrcadlem
v němž stkví se obloha
drobné hemžení
rožíhá tvůj úsměv
Hejno pulců
Pár drobných rybek
malá žabka
komáří kukly
a pár vodních mušek . . .

Ach ano
Vzpomínám
- Jsem silná! -
Mou dlaň jsi držela ve svém klíně
- Jsem silná! -
Tenkrát ještě nechápavě
vnímal jsem Tvé tajemno
. . .
- Tady ve mně
ještě tři sta životů se skrývá . . . ! -

Stále je slyším
Tvá hrdě pronesená slova
nesla se neuvěřitelným staccatem
ač byla pronesena tiše
Tenkrát nejsvětější
z Vestálek jsi pro mne byla
Vidím Tvůj vítězný a hrdý úsměv
má něhyplná královno . . .

Zázračno žen
po hladině sbíram
tu květ
tam plod
listů pár
a nad hladinou
motýlí let
. . .

Tajemství žití předávám
. . . pošli je dál . . .

. . . dětskou poštou . . . ! . . .

°