Mozaika

Život poskládaný do lásky,
svázán snad raději provázky, ať drží.
Slova pohozená do větru,
Tvá vůně zabalená do svetru, smysly mlží.
To jsou mé malé devizy,
od Tebe čekám provizi, z vlastních citů.
Jsem malou vílou hezkých chvil,
jsi křížem, co tu odjakživa byl, plný mýtů.
Až ze spousty barevných korálků,
navléknu noční nebe a taky Polárku, jen pro Tebe,
tak ucítím možná, že už není cesty zpět,
že Tvé vrásky znám už nazpaměť, že samota zebe.
A tak zabalím se do Tvého náručí,
posečkám, co srdce mi poručí a půjdu za světlem…