Lovec a šelma XXIX.

Z dáli pozorovala lovce,
riskantní bylo by se přiblížit,
své mládě nijak ohrozit nechce,
teď snadno mohli by ji ublížit.

Cítila, jak hýbe se v ní plod,
někdy i probudil ji ze spaní,
při lovu nebylo to také vhod,
stálo to hodně sil a namáhání.

O něco hůř se jí teď lovilo,
váha omezovala její pohyb,
však žít ten nový život ji bavilo,
že je krásný, o tom nebylo pochyb.

Vnímala všechny změny svého těla,
byl to pro ni zcela nový zážitek,
byly chvíle, kdy samce vidět chtěla,
podělit se s ním o ten prožitek.

Hodně času teď odpočívala,
aby neztrácela moc energie,
své okolí si bedlivě hlídala,
každého zákoutí znala taje.

Chtěla dát mláděti to nejlepší,
co nejklidnější vývoj zaručit,
tak byla na sebe opatrnější,
tohle nemusela se nikde učit.

Dnes na skále podívat se byla,
na vrchol bezpečná cesta vedla,
to místo si dávno oblíbila,
trávit tam dlouhé chvíle svedla.

Když rozhlížela se po okolí,
v údolí spatřila lovce,
ví, že ten pohled vždy ji zabolí,
jenže vzpomínek vzdát se nechce.

Už není tady sám, jak býval,
teď společnici má vedle sebe,
přesto zvláštním pohledem se díval,
nebo snad hleděl jen na nebe?

Uložila se k odpočinku,
dnes noc klidná by ji prospěla,
unavená oddala se spánku,
spala...

dokud bolest jí břichem neprojela...