Křemínky

V ústech cítím chuť mých osmnácti let
a v dlaních tvé hebké voňavé vlasy.
Dech se mi tají při vzpomínce na tvé rty,
zatímco mé stále ještě trnou
po tvých vášnivých polibcích.
S nostalgií trhám náruč kopřiv,
zavírám oči a cítím tvé horké dlaně,
tvé rty v mém klíně,
vůně tvé kůže mi vyráží dech.
Cítím tvou palčivou touhu zastavit čas,
okamžik zaťatých pěstí a opuchlých rtů,
pár krůpějí krve a chuť slz na rtech.

Zavři oči, otevři srdce a zůstaň . . .
Sevři mne ve své náruči,
tvůj strach - má vášeň,
tvá bolest a má bezmocnost.
Jsem žena držící tvé srdce
ve svých dlaních
i proto jsme si nesmírně blízcí,
cítíš to člověčí v nás ?
Dva křemínky křísly o sebe
v toku řeky zvané Život.
Dva bíle křemínky křísly o sebe
a zapálily oheň
v našich rozbolavělých duších . .