takova.. bezejmenna...protoze mu nemuzu prijit na jméno..

Nějak si nemůžu zvyknout,
že jsem umřela.
A chci se nadechnout,
a tvoje vůně mi zalyká plíce.
Chci uvolnit smyčku kolem svýho krku,
a na barvě tvých vlasů škrtím svoje srdce
(o barvě očí nemluvě)
Chci zastavit krev odtýkající z mýho těla,
a ty, ty mi držíš ruce.

To tys mě zabil.
Proč viním sebe?

Omluva všem, kdo skutečně píšou. jen nejsem schopná pochopit, proč se nemám ráda.. a tak to vypisuju aspon takhle. Diky všem, kdo chapou, co se ve mně děje, snad mi to jednou taky dojde..