Dáma s kočárkem

Jdu vám takhle cestou a vidím paní tlačí kočárek.
Já vidím slzu v jejích očích a zdravím nazdárek.
A čtu jí dále s očí jak sem si to mohl dovolit,
Vždyť říkat mladým paním nazdárek se musí povolit.
Tu slzu v oku trochu potlačila,
a rukou svojí se tak nějak upravila.
Tak pojďte promluvme si maličko,
vždyť vysvytlo nám tady krásné sluničko.
To mladá paní na mě divně kouká,
a dítě v kočáru si tiše brouká.
Proč pláčete já ptám se trochu odměřeně,
a mladá paní promluví tak trochu proměněně.
Mluvila jak se jí život zhroutil,
protože manžel s jinou ženu posteli se kroutil.
Po chvíli povídání se mi začla líbit,
asi lásku v duchu sem jí zkoušel slíbit.
Po proplutí nějakého času začal sem i sníti,
jaké by to bylo s nimi dvěma žíti.
A ona sama nabýdla mi proč nežít společně,
a já odpověděl sem rychle zbožně možná i netečně.
Neptejte se mě co sem jí tenkrát řekl,
protože za měsíc sem si před ní na kolena klekl.
Mi milujeme se od té doby do dnes,
a další čáp to ze čtyřmi kily zase odnes.
Jedno nazdárek mi život takhle s krásně změnilo,
a novou krev a lásku do srdce mi nalilo.