Milostný omyl

Než se závistivá noc vychechtá našemu trapnému snažení překlenout čas
Než hvězdy vyblednou a v tvých očích pohasne milostná zář,
Než Slunce, vševědoucí slunce pozlatí tvou znavenou tvář,,
Zůstaň, lásko, zůstaň pro ten nekonečně krátký okamžik bázlivého štěstí,
Pro pár špatně utajených slziček prchavé závratě,
Zůstaň pro pár krvácejících jizviček od zaťatých nehtů ve chvílích hlubokého poznání.

Zastavím pro tebe všechny ručičky světa,
Zastavím nepokojnou modrou planetu,
Přinutím spadnout všechny hvězdy –
Pro jedno, jediné přání,
které ti vyčtu ze rtů horkých jako letní poledne,
z očí vlahých jako červencová noc
a paží silných jako nekonečný čas.

Drž mne, drž a nepouštěj mé bolavé a rozechvělé tělo –
Nebudu mladší –
budu šťastnější každým okamžikem tvé nevyzpytatelné jsoucnosti
a zoufalejší každým stříbrným vlasem, každou další vteřinou,
která mi uloupí mé mládí a tvou přítomnost.

Ve jménu blaženství jedné šílené noci
jsem ukořistila zlomek tvé duše,
Zůstal prázdný byt, dva šálky a
užaslé ticho v záhybech teplého prostěradla.
Cítím v konečcích prstů tvůj tep,
v noci mne budí tvá palčivá touha,
Do očí vkrádá se bolest a stesk.
Bloudím opuštěným bytem a je mi těsno,
Toulám se městem a marně popadám dech,
Kolik touhy je obsaženo v jedné vteřině okamžiku,
Kolik té touhy a milostného chtění náleží mně ?

Ve jménu šílenství jedné blaženě krásné noci
Jsem ukořistila zlomek tvé duše,
Ve chvíli zaťatých nehtů a rozkousaných rtů
jsem pochopila z tvého pohledu užaslou pravdu tvých očí,
zradily tě, lásko,
snad ani netušíš,
jak nerozumně,
jak bolestně
máš rád.
Díky . . .