Ty umělcem chceš být...

Zvláštní zmatek obklopuje mě,
nevím, co ještě přijde dál,
Tvé pohledy pomalu ničí mě,
ten krásný ohýnek tu vzplál.

Tvá jemná kůže jako by mě stále hladila,
cítím, jak svůj zrak na mě upíráš,
kéž bych své pocity dohromady sladila,
Ty v mých očích se topíš, umíráš.

Proč jen láska tak krutá někdy musí být?
Přijde tak nečekaně, uloupí si kus srdce vybraného,
jak s tím pak člověk má dále sám žít?
Že vlastně na vždy ztratil svého vyvoleného.

Vím, že spolu nikdy být nemůžeme,
sám jsi to potvrdil mi,
vypadá to, jako když si jen lžeme,
přitom na Tobě záleží mi.

Záleží, a Ty to dobře víš,
nechci ničit city Tvé, vím že umělcem chceš být,
mám ale pocit že klesám stále níž.
Co nám zbývá? Asi už jen o všem krásném snít.