Ty

Láska má ohnivá, plane a plápolá,
s Jirkou teď souhlasím, fakt na ni umírám.
Mám však i obavu, smrt ta mi nevadí,
bojím se ztráty, zabití lásky.

Mluvím zde o téže, spanilé kráse,
vím mučím sebe, mučím i Tebe?

Lituji, nemohu přemýšlet,
myšlenky ničí mne, snažím se utéci,
nemám však sílu, kdo dodá ji?
Ty mi tu chybíš, Tvá vůně,
Tvé oči, Tvůj úsměv -
Ty sama.

Kde je ti konec? Jak moc ublížil jsem ti?
Ne, nechci odpovědět, stačí mi víra.
Víra že uvidíme se zas,
že pohladím Tvůj vlas,
že uslyším Tvůj hlas.

Samota tíživá, vkrádá se do srdce,
já věřím, věřícím zůstanu,
jen jedna věc, jen pár slov,
zbaví mne víry -
„Odejdi, nemám tě ráda.“

Nemohu, já nemohu se smát.
Úsměv je zábava, znamení štěstí,
obava převládá, neztratím lásku?

Když už jsem pojednou, kus štěstí okusil,
miluji vášnivě, miluji srdcem,
miluji rozumem, miluji Tebe.

Nevím jak dál, živ jsem jen náhodou,
ve štěstí věřím, Ty mi jej dáváš.
Silná buď, snaž se vždy usmívat,
když chmury zaklepou, mě tady máš.