Poprvé a naposled

Byl to obyčejnej den
a prý tohle nebyl sen říkal sám.
Proč sem měla tolik strach,
srdce řvalo na poplach tak běž blíž.
Rozum říká nech ho být,
bude to bolet tak běž pryč..

Já však nedala si říct,
byla to šance veliká
a rozum pomalu utichal..

Cítila jsem jeho chtíč,
chtěla sem dát ruce pryč nešlo to

Naše těla splynuly
minuty rychle plynuly,
svět se chvěl.

Byla to bolest ukrutná
přitom krása urputná...

Řekl nebreč vinou mou,
byla jsi první,
co chceš víc?
Dala smi všechno
už nechci nic!