Takhle to skončilo...

Moc jsem Ti ublížila, teď se Ti chci za všechno omluvit,
jsi však neústupný, nechceš mi dát šanci, proč si se mnou nechceš ani promluvit?
Když jsi se mnou mluvil naposledy, řekl jsi mi: "Jdi už pryč!"
Ta věta mě moc zabolela, už nevím jak se k Tobě dostat, už nemám k Tobě klíč.

Proč si nechceš nechat všechno vysvětlit a přijmout moji omluvu?
Mrzí mě, že se tak trápíme a jsem to já, kdo má na tom zásluhu.
Je tolik bezesných nocí, kolik jsem už bez Tebe probděla.
Proč jsi se mnou nechtěl mluvit? Vždyť jsem toho po Tobě tolik nechtěla.

Jen za odpuštění Tě prosit...

Stal se zázrak, zavolal jsi mi a řekl: "Chtěl bych slyšet a přijmout Tvoji omluvu,
i když... přijmout ji asi nemohu"
V srdci mi náhle plamínek nadějě rozplál,
kéž by ledovec mezi námi navždy roztál.

Chystala jsem se na cestu za Tebou,
cestou jsem kopala do kamínků, jenž za nic nemohou.
Chystala jsem si slova, která chci, aby padla,
která mají pomoci bráně, aby spadla.

Z dáli jsem zahlédla pod uvadlým stromem Tvoji postavu a náhle mě zalilo krásné teplo,
v srdci mi opět vzplál plamínek a celou duši mi zalilo nadějné světlo.
Došla jsem k Tobě, na Tvé tváři jsem neviděla žádný náznak úsměvu,
ale když jsi mě pozdravil a Tvá ruka měkce pohladila moji tvář- to mi přineslo obrovskou úlevu.

Pak už jsi jen němě stál a do očí ses mi díval,
nad námi kos svoji smuteční píseň zpíval.
Zhluboka jsem se nadechla, teď nebo nikdy, vše Ti vysvětlim,
proč tam ale jen stojím a mlčím, nemluvím?

Vždyť jsem Ti chtěla toho tolik vysvětlit,
nevím, kde začít a tak jsem jen řekla: " Můžeš mi odpustit?"
Řekl jsi větu, která mi změnila život v beznaděj,
řekl jsi: "Nemůžu Ti odpustit, už to po mě nežádej"

Ač jsme od sebe pár centimetrů, začínám cítit tu velkou vzdálenost, co se mezi nás vmísila,
slzy se mi vhrnuly do očí, stékaly mi po tvářích,
až u rtů jsem je cítila.
Dlaní jsi mi je utřel a poté už jen odcházel pryč,
už nikdy nemám šanci nalézt ten ztracený klíč.

Proč jsem Ti řekla tak málo, když jsem Ti chtěla říct tolik slov,
už nikdy s Tebou nebude přítomnost.
Ledovec neroztál a ani brána nespadla,
jen pod uvadlým stromem i naše láska uvadla.