Mám v sobě

Mám v sobě ticho naší poslední chvíle,
jež přerušil jsi tím svým „někdy příště“,
to hlučné ticho, z něhož dokážu i šílet,
mě nutí zase ti mlčky odpouštět.

Mám v sobě tvoji radost z poslední naděje,
tak moc jsem nám ji chtěla dát,
po kousíčkách jsme ji začali zabíjet,
když každý jinam chodili jsme spát.

Ze slz mám v srdci hrudku soli,
to protože je často v noci polykám
a každý nádech pak tolik bolí
a já k tobě stejně bezděčně přivykám.

Mám v sobě náš dojemný příběh
a rozpačitě se v něm snažím číst
až jednou skončí, budeš mi chybět,
ale věř, že nikdy nevytrhnu ani jeden list!