Romantická píseň vodníkova

V poduškách bělma ukryté
skrz křoví řas se potají
Tvé oči perlám podobné
nevinně na mne dívají...

Však dobře vím, že vzápětí
mé srdce touhou splašené
zasáhne blesk, co vyletí
z Tvých krásných očí, děvče mé!

Marný boj, předem ztracená
šance, že bych jim unikl,
Tvůj pohled velkou sílu má!
Již do srdce mi pronikl...

Štičí šupinku pro štěstí
mnu si a Tebou okouzlen
věřím, že se mi poštěstí
verši popsat Tvou krásu jen,

neprozradit hned o čem sním,
jak osudným je mi Tvůj zjev,
a za nic již nevyměním
Tvé vnady, něžný vílí zpěv...

Již jsi mne touhou ranila,
rusalko, která tančíš tmou,
jen Tebe chci mít, má milá,
mým srdcem něžné city jdou.

Měsíc se culí za mráčky,
bez ostychu se veselí
i hvězdy (bez vší vytáčky!),
když zří, kterak se tetelí

mé srdce touhou po Tobě,
ač skrývat snažím se, že Ty
má vílo v lidské podobě,
kráčíváš napříč mými sny.

Jsi jediná, kterou chci já,
s Tebou smysl mají mé dny,
tré teček skrýt mou Lásku má...
(Snad vrba o ní nepoví!)

********************************************************
Ataque:

Ze šupin štičích šiju šat,
z vodních řas vláknem zeleným,
a budu splavu naslouchat,
než-li noc rozplyne se v dým!

Raci mi svými klepety
zhotoví střih dle přání mých,
výšivkou budou hvězdné sny
o očích hnědozelených!

A botky rudé (dle módy!)
já ušiju si, milá, též,
na Tebe pět budu ódy,
pentličky něžné dostaneš...

Ve vodním světě budem pak
jak v akváriu spolu žít,
já budu pro Tě básně psát,
ty půjdeš manu uvařit!

Nektarem božským doplním
pak ten náš skvělý hodokvas,
šťasten se k Tobě přitulím
na loži z hebkých vodních řas!

Až houf zelených vodníčků
si s hejnem rybek bude hrát,
já vrbovou píšťaličku
jim půjdu, Lásko, vyřezat.

Z jemně mletého rákosí
nám potom milý kmotr rak
čerstvé kafíčko uvaří,
nepilas ještě dobré tak!

Věřím, že splní se mé sny,
ač v nedohlednu se to zdá.
Prozatím, milá, sladce spi,
než najde si Tě píseň má...