...Možná příště..

Na popravišti
se šašek s flétnou marně snaží,
by zakryl lhostejnost
trapně necitelných stráží

Ke špalku
vedou v poutech moje srdce,
to nekřičí a hlavu sklání,
jako píseň hraná po pomlce

Chtíč proklíná,
kdy písně láskám zahrát toužil,
tak něžné a tak hrozně snové,
ale nikdo z nich se neusoužil

Ztrácí
krásu nocí v hávu luny
a tajemství, co tiše šeptal,
když nikdo na něj nepromluvil

Duše lká
nad smíchem, který dávno ztichnul
a přitom byl tak andělský
a chce jen vrátit svoji pýchu.

A srdce již
na špalek šíji tisknout musí,
a ví, jak moc je opuštěné
jak před bitvou jsou Syrakusy

A chtíč s duší
pokleknou s ním v popraviště,
sisknou rty a zašeptají:

„Snad zvládneme to všichni příště.“