Čas

Leželi v písku,
vítr si hrál s vlasy...
Jen oni dva mohli být svědkem té krásy.
Moře omývalo špičky nohou,
život dal jim chvíli pouhou.
Ona měla všechno - slečna bohatá,
teď tu ležela v náručí chudáka
skoro nahatá.
Sěděli tu od doby,
kdy červánky zahalily nebe.
Kdy tma dala jim možnost užívat si sebe.
Milovali se,
ale nebylo jim přáno,
odtamtud z hůry dáno.
Bůj jim dal jenom chvíli,
Nikdy né možnost dojít až k cíli.
Co na tom, že milovala?
Byl čas, aby lásku jinému dala.
Byl čas, aby bohatí byli spolu,
ten třetí musel zákonitě spadnout dolů.
Proto líbej ji na tváře,
tiskni její tělo,
abys navždy věděl,
jak se téhle noci chvělo.
Vychází slunce - žlutá, oranžová se zbytky černé,
už nikdy nebude to stejné...
Moře pláče,
vlny křičí,
vítr teskně kvílí,
spojil je navždy touhle chvílí.
Poslední polibek se stoby vlhkosti,
vůní slanosti,
plný bolesti...