Hodiny

Nemůžu uvěřit, že jsem bez tebe,
za takovou chybu, co si neodpustím,
určitě nedostanu se do nebe…

Tvůj úsměv a obraz tvé tváře,
pocit, kdy byl jsem u tebe,
je i nad síly malíře zpracovat do koláže,
obětuji vše, jen chci mít tě u sebe…

Čas utíká, ručičky vzdalují se od sebe,
taky myslí jedna na druhou,
jako já nedokáži nemyslet na tebe…

Hodina uběhne, jsou zase spolu,
vteřina přesto zase je oddělí od sebe,
cítím se jak osamělý trosečník na voru,
od doby, kdy nejsem hoden mít tě u sebe…

Staň se, prosím, součástí mých hodin,
kde ručičky zůstávají u sebe,
a zatímco ostatní sami na voru se brodí,
my můžeme se večer spolu kochat pohledem na nebe…