Smutek...

Slza slzu jen tiše střídá,
a zas smutek s radostí se vídá.
V tom srdci, co klíčem uzamčeno je,
však ona už ho nemá, srdce ztracené.

A zas cesta dlouhá před tebou,
nechoď sám, vezmi mě sebou!
Chyb pár, ale možná, že až moc,
nechoď pryč, přijď mi na pomoc!

Loď se potápí a všichni prchají,
jen ona stále zůstává, potají.
Nebojí se samoty, vždyť už sama je,
skrčená v koutě, sní si sny své překrásné.

Co je pravdou a co jen pouhou iluzí?
Ráno, otevře oči, opět sama se probouzí.
Místo prázdné vedle sebe má, sídlí v srdci,
ta bolest, co užírá ji, jak hladoví vlci.

Minulost, raděj všechny mosty pálí,
utíká pryč, rychle daleko se vzdálí.
Schovaná pod zemským povrchem,
tam snad neublíží, tiše pláče jen.

A zas tónů pár místností se rozezní,
stmívá se, smutná píseň stále je tu s ní.
Pár slov, méně či více pravdivých,
vzpomínky, v nichž stále zní smích.

Pohádky, jak krásné a šťastné jsou,
láska se štěstím ruku v ruce jdou.
Ale život není tou pohádkou prostinkou,
občas bývá náhražkou, krutou a zlou.

A pak tiše schoulí se do klubíčka,
tak sama, smutná, bezbranná, maličká!
Jako oheň a voda, tak moc rozdílné,
jsou oni, dva protipóly, věčné míjivé.

Prosby? K čemu jsou, když je nevyslyší,
všichni kolem chodí, neviděni, tiší.
Ale už dost, raděj odchází na časy věčné,
tak sbohem už dejte, jedné osamělé slečně…

Marky