Tichý šum

Tichý šum stromů.

Jen ten nyní tmavou nocí, za svitu jiskřiček krásy z tvých očí zní.



Šum jemný,šum hebký a něžný, ve kterém se líbezná slůvka překrásných vět nechají nést,

zatímco celý svět spí.



Fantastický, čirý svit té nevýslovné krásy.
Ve mne vzbuzuje radost, smích
a v ulicích vytváří přístavy spásy.



Pro srdce, která již nemají sny
a jež dlouho bolest sžírá.

Pro srdce, která v těch přístavech,
z moře smutku,
třpyt naděje shlédla.


Naděje,
že by se vyléčila.



V jednom z těch přístavů
naději nalezlo i srdce mé.





Z naděje v chladu uvnitř srdce,
na němž bolest vytvořila vrásky,
rozhořel se plamen citů,
požár věčné lásky.


Lásky, ze svitu krásy zrozené.








Šum stromů již zlehounka se vytrácí.


V korunách je cosi, tichounce znící.


To slůvka, která jím nechala se k tobě vést.

Slůvka jež mé srdce vytváří, co z hlouby duše chci ti říci.






Že dech mi blázní a srdce nádherně mi v hrudi šílí,

vždy,když naše ruce spolu jsou, když mohu hledět do očí,

jež matkou jsou jiskřiček té krásy, pro přístavy, ve kterých má duše došla spásy,

když naše srdce blízkost sdílí.



Že při dotyku tvých sametových rtů.

Těch, jenž jsou kolébkou nádherného smíchu.


Při němž smutek se v radost mění
a hvězd na nebi přibývá,
můj sen,snem již není,
zkutečnosti nabývá.


Že miluji tě a navždy budu.



A jakkoliv je věčnost dlouhá,
má láska, až k jejím druhým břehům,
ti bude věrná.