Ticho před bouří...

A už zas a znova to ticho věčné,
společnost dělá jedné osamělé slečně.
Co malou a bezvýznamnou cítí se být,
ale ona už nechce stále jen snít.

Ticho před bouří nese se světem,
ať už zimou mrazivou, či horkým létem.
Ticho, které pořád ne a ne odejít,
hluboko pod kůži snaží se vrýt.

Ticho! Však uvnitř strašlivý křik,
kde kdo už si dávno zvyk.
Však nesmíří se s tím osamělým tichem,
ta, jejíž srdce pláče naplněno hříchem.

Vzpomínky tíží už tak ztrápenou duši,
proti bolesti její jsou všichni slepí, hluší.
Někdy je lepší tiše sedět, nevnímat,
raději před pravdou krutou oči zavírat.

A pak z pod víček pevně zavřených,
z hrdla staženého obavami dere se smích.
Úzkost, jež opět svírá její útroby,
z okna se dívá a zas všechno je naruby.

Směje se, však uvnitř zoufale pláče,
cítí se malinká, jako to ptáče.
A venku zas to ticho nastává,
bouře uprostřed léta, smysl nedává.

Slunce schovalo se za mraky černé,
jen ty kapky dešťové zůstávají věrné.
Slzám, co opět její oči zaplní,
ty korálky slané, co kutálejí se potají…

Marky