Kéž stane se zázrak...

Jako maličká rybka v moři širém,
kdysi dávno zdál se mi sen.
Jako květina, jež bez vody hyne,
byl to jen sen, štěstí mě opět mine.
Tak malá, tak bezvýznamná, tak sama,
probouzím se každičkého rána.
Kdy zas a znovu pláču tiše,
šeptám slova, jež nemůže nikdo slyšet.
Slzy proplakané za bezesných nocí,
kéž byl by někdo, kdo může mi pomoci.
Možná, že někde hrozně daleko je,
však pomalu umírá i poslední naděje.
Jenže jak mám smířit se s tím,
že tě nejspíš nikdy - nikdy nespatřím?
Jen v mých snech a iluzích jsi Ty,
tak prázdné a smutné jsou ty dny.
Které zas a znovu jen tiše plynou,
být s tebou zdá se být vzdálenou vidinou.
Jen sen, iluze o společném štěstí,
kdo ví, co sudička osudu nám věstí.
Však zatím jen smutek, jak vlezlý stín,
tak už dost neštěstí, pryč s ním!
Pryč se slzami, co po tvářích kanou,
krajinou známou a přesto vzdálenou.
Chodím jak mátoha, duše bez těla,
vždyť já tohle nikdy nechtěla!
Je prý lidské občas dělat chyby,
jenže pak je tu samé co by, kdyby…?
Už dávno vím, pozdě nejspíš však,
kéž vrátit se to dá, kéž stane se zázrak.
Kéž nebude už jen "já" a "Ty",
jednou snad, možná budeme "my"…

Marky