Amorův šíp

Tak jako květině slunce schází,
ten cit mě všude doprovází.
Když večer co večer jdu spát,
zas a znovu musím se bát.
Že v mých snech opět budeš ty,
a tím prohloubíš kořeny mé samoty.
Kdy hvězdy v tvých očích spatřím?
Už z toho všeho dočista blázním.
Nedokážu se smířit s tím,
že tě nikdy, nikdy nespatřím.
Možná, že štěstí není mi souzeno,
přesto stále táhnu to břemeno.
Cit, jenž mi nedá chvíli klidu,
kdy na samý okraj propasti dojdu?
Stále čekám až anděl se mi zjeví,
v mých snech zčistajasna se objeví,
A to bude konec dnům mým,
jiné východisko nikde nevidím.
Co je to štěstí? Nikdo mi neodpoví,
ten pocit o němž všichni mluví.
Aniž by snad věděli, co znamená,
ten hlas jsou jen slova vzdálená.
Co slýchávám ho šeptat za noci,
nejspíš se dovolává mé pomoci.
Já mám však ruce pevně svázané,
poslední dobou dějí se věci nevídané.
Chci udělat za minulostí tlustou čáru,
někteří mi přejí mnoho štěstí a zdaru.
Já mám strach, jenž nedovolí mi spát,
nevím kde mám pořád sílu brát.
Od dob, kdy ten zázrak se stal,
Amor se svými šípy opět si hrál.
Změnilo se šíleně moc věcí,
přesto jedna zůstává přeci.
Láska světem neviděná,
ale přesto srdcem cítěná.
Na chvíli a nebo navždy? Kdo ví…

Marky