Propast zapomnění

Chce se mi brečet, strašně moc,
aniž bych vlastně věděla proč.
Jen ta bolest tíživá,
ve mně stále přežívá.
Já už nechci dál!
On tam stojí tak sám.
Anděl co z nebe slétl,
do mých snů se vpletl.
Jen na okamžik malý,
dvě postavy tam stály.
Do očí si hleděly,
a přitom obě věděly.
Že možná je to naposled,
co uskuteční se nebeský let.
Kdy oni budou stále spolu,
než je ta bolest stáhne dolů.
Do propasti zapomnění,
odkud cesty nazpět není.
Spolu, stále jen spolu být,
jeden pro druhého žít.
Jak krásný byl to sen,
však v mlze rozplynul se jen.
Zbyla pouze na srdci jizva,
a ve vzduchu napsaná výzva.
To život ti říká, běž zas dál,
už není anděl, co při tobě stál.
Neotáčej se, hleď jen v před!
vždyť u nohou ti leží celý svět.
Neplakej, setři už ty slzy,
však líp bude zase brzy.
Vždyť nebe není bez mraků,
svět je stále plný zázraků…

Marky