Dvě slova

Copak to nevidíš?
nejspíš zase sníš.
Vždyť cenu to nemá,
tvůj cit pro něj nic neznamená.
Jsi jen jednou z mnoha,
bojíš se, že příště uděláš to znova.
Však člověk chybami se učí,
občas jako vítr v bouři skučí.
Slzy smáčí tvou tvář,
i ty právo na štěstí máš.
Však nezoufej, brzy bude líp,
a ty budeš zase naplno žít.
Jenže nějak nejde zapomenout,
osvobodit se z těch pout.
Co volně dýchat ti nedovolí,
jeho život s tvým se spojí.
Stále doufáš, však sama víš,
že čas nikdy nevrátíš.
Tak už se probuď ze snu svého,
naber síly do života nového.
Minulost za hlavu hoď,
štěstí tě čeká, tak už pojď!
Nevzdávej to a bojuj dál,
zapomeň na bolest a žal.
Radost i v drobnosti může se skrývat,
někdo, kdo na tebe se chce dívat.
Tady určitě někde je,
pořád zbývá ti naděje.
Anděl strážný, co hlídá spánek tvůj,
křičí: "Zastav se, tak už stůj!"
Rozhlédni se kolem sebe,
a zjistíš, že u nohou leží ti nebe.
Jen se dívej a jednou spatříš zas,
tu známou, či cizí tvář.
Co náhle jinak bude se dívat,
jen o tobě tiše snívat.
Tvé srdce nechť naplní se láskou,
pro něj budeš vždy kráskou.
Možná, že stará a vrásčitá,
v tváři tvé zračí se zkušenost letitá.
Bolest i radost, slzy i smích,
plno lásky v očích tvých.
Dvě slova, co jsou mnohem víc,
však vždy rozzáří tvou líc.
Víc než všechny světa poklady,
možná, že šťastně to končí málokdy.
Ale i výjimky tu jsou,
dva lidé, co ruku v ruce jdou…

Marky