Střípky

Štěpí tě na tisíc kousků
co dáváš na odiv světu,
je to jen únik
od nikud nikam,
snad už si pomalu
na to i zvykám
vždyť zvyk je železná košile,
která jen mě
od hlavy k patám pokryje
svou studenou rosou.
Nikdy neviděl jsi mě
běhat travou bosou,
přitom to malé dítě
stále ve mně vidíš,
vím že se za tu mou
dětskou hloupost stydíš.
Někdy jsou tvá slova
jako vymlácená prázdná sláma
do které jsem uléhala z rána,
možná s tebou
nebo s někým jiným,
co na tom záleží,
když už jen vítr tiše do věží
svou smutnou písničku zpívá:
hlupáčku, ty hloupá,
vždyť ty ho máš ráda...