Láskou prokletá

Oděna do smutečního hávu,
nechtěla moc, bohatství ani slávu.
Přála si jen štěstí trošičku,
alespoň nepatrnou kapičku.
Místo toho se opíjí kalichem hořkosti,
cožpak té bolesti, smutku nikdy nebude dosti?
Hněv boží doléhá na pozemský svět,
jen škoda, že i nevinní musí trpět.
Ti, co za nic nemohou,
kdy spravedlnosti se domohou?
Neplač, škoda je slz tvých,
podívej, z nebe padá sníh.
Sněhové vločky dopadají na tvou uslzenou tvář,
vždyť i ty právo na štěstí máš.
Jen posečkej ještě chvíli,
až na palouku budou tančit víly.
Pak nalezneš lásku, štěstí a klid,
už nebudeš jen tiše snít.
O lásce, jež hory přenáší,
o člověku, jež bude ti vším.
Jeden omyl za druhým,
do tváře vhání ti stín.
Chuť žít pomalu vytrácí se pryč,
kéž tak najít od srdce klíč.
Uzamknout ho před bolestí,
jež cestu do nitra tvého si klestí.
V dáli rozprostírá se širý svět,
chtít jako ptáček z hnízda vyletět.
Zamávat křídly a do oblak vzlétnout,
mraky i slunce zblízka si prohlédnout.
Navždy zmizet z dosahu lidské zloby,
utéci pryč z této i jiné doby.
Tisíce přání v této i příští chvíli,
kéž andělé by žili.
Pomohli by ti nést tvůj těžký kříž,
neplač, tak se s tím smiř!
Vždy je pro co žít,
jen musíš chtít.
Neodcházej! Buď tu dál,
vždyť on bez tebe bude sám!
Ten, jenž někde čeká na tebe,
nemůže žít bez tebe.
Pramínek krve rudé,
vzpomínka navždy tu zbude.
Na jednu dívku, jež láskou byla prokletá,
a proto odešla ze světa…

Marky