Černá víla

Jedna dívka, co stále byla jen sama,
plakala, i brzy zrána.
Tiše šeptala prosbu za lepší zítřky,
andílek malý dívá se na ní z té nebeské výšky.
Proč jen je na světě tolik zla a krutosti?
Cožpak zášť a zloba nemají nikdy dosti?
Tisíce otázek bez odpovědí,
dívka pláče, proč? To se nikdy nedozvědí.
Ani ti, co ublížili jedné malé, křehké víle,
jenž může ujít míle a míle.
Však nikdy nenalezne to po čem její srdce stále touží,
oděna do černého, pro lásku se souží.
Černá víla zahalená smutkem,
někde v hloubi duše poznamenaná zlým skutkem.
Jenž odráží se v očích plných černé tmy,
zbyly už jen pouhopouhé sny.
Láska je radostí i žalem,
život je sluhou i králem.
Žal obrovský, svírá srdce tvé,
donedávna tak čisté, nevinné.
Vše co bylo, jednou skončí,
do světa nového zase vkročí.
Tichou píseň, melodii tajemnou,
na chvíli stůj, zpívej si se mnou.
Poslouchej jen minut pár,
v srdci cítíš neutuchající žár.
Neboj se, neutíkej zase pryč,
nehledej už od svého srdce klíč.
Ten ztratila jsi kdysi dávno,
dříve než vyšlo ráno.
Darovala jsi z velké lásky,
Však co zbylo z dávné krásky?
Slzy, jež stékají po bledé tváři,
třpytí se v měsíční záři.
Od srdce tvého klíč,
je už navždy pryč.
Tak neplač, černá vílo,
co bylo, bylo…

Marky