T

Nechci mít jen kousek ledu,
co uniká mi někde vpředu,
co rozplyne se dřív, než je den,
co je jenom pouhý sen.

Nemluví a radši mlčí,
o to je pak dopad tvrdší,
konec je všem iluzím,
,,zapomeň, už nemusím".

Snad po světu nechci hodně,
někohod, když budu na dně,
kdo podá ruku, obejme,
,,až se zvednu, nedej mě".

Kdo říká věci tak, jak jsou,
kdo nechodí lživou tmou,
někoho, kdo políbí mě,
i když budu bloudit ve tmě.

Kdo pochopí, když mi bude nanic,
kdo nechce znát v lásce hranic,
kdo toleruje a uzná chyby,
nežije tím ,,možná, kdyby".

Je dost možné, že mi není přáno,
ani v noci, ani ráno,
že najdu někdy ten klid,
s kým se budu krásně mít.

Kdo mi nedá ránu pod pás,
když sesype se všechno naráz,
kdo bude chtít o věcech mluvit
a ne se jenom v koutě tulit.

Kdo dá najevo své city,
snad víš, že pro mě jsi ty,
ta pravá, kterou chci mít,
s kterou chci stejnou cestou jít.

Ať je to všechno zvláštní,
tak věř, že moc krásný,
jsem rád za každou chvíli,
kterou s tebou nadšeně sdílím.

Mám rád, když se směješ,
když řekneš:,,tak už to neřeš",
s Tebou mě všechny starosti
hrozně rychle opustí.

V tu chvíli vnímám jen tebe,
i když e zima a vítr zebe,
i když prší a je temno,
já ptám se tě na jedno...

,,Nebojíš se a chceš jít dál,
ruku v ruce?" Plný sál
lidí co závidět budou,
jak si půjdem spolu duhou.

Jak projdeme všechny barvy,
veselé i smutné navždy,
navzájem se podržíme,
kdy na někoho ten pád přijde.

Mám tě rád a ty to snad víš,
že je to pravda, že jen nesníš,
doufám však, že nesním taky,
že nepřijodu temné mraky.