Jako ta nejtenčí struna...

Jsi jako ta nejtenčí struna,
nejvyšší tón,co rozeznívá moji duši..

Jak nad jezerem když svítí luna,
jak při bouřce hrom,
mi Tvé jméno teď zvoní v uších.

Zapadlej v křesle ti to všechno rychle píšu,
políben můzou strádám polibky Tvé.
Poněkud sklesle,stesk stal se mou největší hrůzou,
s papírem v ruce zaháním myšlenky zlé.

Jsi jako bílá růže v podzimním sadu,
tak živá uprostřed vadnoucích květů.
Tak bílá,tak čistá s nespočtem ukrytých kladů,
mezi tou hrůzou..
Mezi tou hrůzou jen pár paprsků slunce zde proniká zašedlymi mraky, a ty...
Ty za nimi prorůstáš vstříc okolnímu světu...

A já bez víry, bez lásky bez štěstí, bez krásy ..
Jako jeden z těch vadnoucích květů..
V tobě našel jsem sílu!

Svůj slabý kořínek mezi hlinou a oblazky,
protkal tim tvym a teď společně,
společně vstříc okolnímu světu..
kveteme vzhuru...