Jsem Tvá

Sto roků samoty pluly jsme na lodi
potůček změnil se v bouřlivé povodí.
Když vášeň protrhla veškeré hráze,
po moři širém plulo se snáze.
Příboje něhy bičovaly naše těla,
Halleyova kometa kolem nás proletěla

Snad byl jsi nesmělý, já byla smělá
vždycky když potají o nás jsem snila.
Splynuli jsme s tichým oceánem,
splynuli jsme jako půlnoc s ránem.
Miluji Tvé hřejné doteky dlaní,
i spočinutí v něžném probuzení

Miluji Tvou moudrost,Tvoji dobrotu,
každý letmý dotek Tvého rtu.
V mém srdci jsi modrý démant,
v mé krvi jsi vinná réva
jsi nehynoucí myšlenka
jsi jako v tváři rumělka
jsi zemská přitažlivost i tíže
padali jsme spolu hloubš i níže

já nepřestala ještě padat
jsi nepřekonatelná závrať
jsi má slabost i má síla
hříchy noci Tvá ctnost smyla.

Pro Tebe já stále kvetu na Zemi
Jsem Tvá – již kostky byly vrženy.