Hance M.

Chtěl bych se vyzpívat ze všech svých bolestí,
chtěl bych vykřičet, proč mi tolik scházíš,
ale jako bych najednou zpívat neuměl
a křičet nedovedl,
jako by najednou svět byl hluchý
a prázdný.

Až jednou přijdeš pozdě k ránu domů,
jako jsme spolu chodívali,
nevzpomeneš si už, jak jsme se třásli touhou,
protože tvůj život je dávno jiný
(alespoň tak jsi mi to psala).

I můj život je dnes jiný,
jdu dál a stoupám výš,
ale uvnitř jsem zůstal stejným,
stejným jako to ráno na břehu rybníka,
kdy jsem Tě poprvé líbal
a nedokázal přestat…

A stále stejně moc Tě i dnes miluji,
stejným srdcem,
stejnou vášní,
stejnou silou,
kterou mi vždy dodával Tvůj úsměv!

Se vším co mám, bych mohl být spokojen,
ale s tím co nemám, to postrádá smysl.

Žijeme jinými životy,
ale uvnitř sebe sama jsme stále titíž,
titíž, kteří se nevzdávali práva na svoji lásku,
a pro které každá ukradená chvíle,
byla tím největším bohatstvím…

Žijeme jinými životy,
ale každou ukradenou chvíli cítím,
že jsem Tě nikdy za ty roky nepřestal držet za ruku
a můj život je jiný tím,
že nikoho jiného už za ruku držet nechci,
nikoho jiného než Tebe, Hanko M.!