Smutek z lásky vyznání

V několika okamžicích. Ve chvilce,co svou délkou blíží se prázdnu,
řekl jsem ti slov pár,srdcem jdoucích,

však asi tím jsem spáchal zločin a teď v base váznu.



Chladná kobka, stěny

smutkem postavené.

Vedle pro city hrobka, rakev.

Hřeby zklamání po obvodu zatlučené,



Odsouzen na věčné časy - trápen spleeny


Rakev pohřbena pod obrovské masy - černé hlíny




Bez procesu !

Jen vyslechl jsem rozsudek z tvých úst.

Katovi teď jeho nástroj, Tvá slova nesu.


Nástroj, co vytváří v srdci rány, co nemohou už nikdy srůst.



Na dřevěném pódiu, se svou hrudí
na špalku

- život rozpadlý


Jen se díváš, jsem v údivu, Tvá slova pak, skrze srdce, zabodla se do špalku !


- je konec krásných dní


Nač je láska, bez možnosti se o ní podělit ?!

Cit, něžná slova, slova vyznání.

Proč v sobě pořád dusit ! Co chce odejít.
Proč slova "Miluji tě !" ode mě Tě odhání.



Slova, co tak dlouho jsem musel
nechat být


- za dveřmi zamčené


Tak dlouho sbíral jsem sílu
ti je říct


- dlaně zpocené



A Ty jsi poté jen řekla: "Promiň (!),já nemůžu." a pak mi ukázala záda.

V tu chvíli, jak led by začal hřát.

Hlavou letí všechny ty chvíle, kdy do očí mi říkala jsi: "Mám tě ráda."


To začala zem k sobě kapky z nebe zvát.

Kapky,co až na kost tělo smáčí

- kabát nepomůže

Musím se teď smát !



Stojím jak opařen, od očí slzy po tváři si cestu k zemi značí


- co mysl proti tomu zmůže

Umíš tak krásně lhát.



Proč to vše jsi musela zahodit. Co tě nutilo
to udělat ?!


- rozervat mi srdce na kusy



Nechtěl jsem přeci víc, než jen moci
tě milovat.


- což mě teď,jen dusí