Máj

Byl pozdní večer, pátek třináctého,
večerní květen, měsíc lásky.
Máj na nás dýchal ze všech stran
a vzduch obměkčil i ta nejtvrdší srdce.

Pět společných měsíců, sto-dvacet přenádherných dnů
a jeden pokoj v obležení bílých růží.
Jejich květů plátky svítily jako hvězdy na obloze,
plamínky tuctu zapálených svící plápolaly,
jak se jim právě zachtělo.

Uprostřed pokoje jen malý dřevěný stolek
a romantická večeře pro dva uchystána,
namísto židlí polštáře duhové barvy,
hudba jen jako lehounký vánek v uších zněla.

Oba měli z prvního milování strach,
ale uvnitř jejich srdcí byla jistota a přesvědčení,
že právě dnes.
Obavy se snažil překrýt ten nejsilnější lidský cit,
láska…

Zprvu seděli na posteli naproti sobě,
koukali jeden do očí toho druhého,
do očí, které přesně nevěděly,
co říci…

Naklonil se k ní,
začal ji hladit po kaštanových vlasech,
potom po její hebké sametové pleti,
touha obou byla tak obrovská
a zároveň stále plná obav.

Přišlo na polibky plné vášně,
co dodaly na intenzitě celé atmosféry.
Doteky byly plné chtíče a vzrušení…

Její dlouhé hubené prsty dráždily jeho hruď pod košilí,
pak ale knoflík jeden za druhým ty prsty rozepnuly
a poté přišlo i na knoflík a zip u kalhot,
i těch se elegantně a šikovně zbavila…

On její počin následoval…

Poslední svršky oblečení odhodili každý sám
a s nimi i poslední kousky zábrany
a strachu z neznáma…

Horko sálalo z jejich nahých těl
a když v jedno splynula,
byl opatrný a něžný,
za což mu v duchu byla vděčná.

I tak ji to bolelo,
ale tak krásně bolelo…