Tvá hvězda

Tak sama stojí na úpatí hory,
pláče, protože její srdce tak moc bolí.
Myšlenek na tisíc v mysli víří,
jak škodlivý parazit dál se šíří.

Bolest svírá její útroby,
chtěla by se vrátit do doby.
Kdy bezstarostně se smála,
kdy s radostí se slůvky si hrála.

Však ty doby jsou už dávno minulé,
vzpomínek pár a jizvy bolavé.
Na duši zůstávají stále dál,
ani Bůh či Anděl nedokážou vyléčit ten žal.

Jenž ona ta dáma, jménem Láska, všude zmiňována,
jež za sebou nechává srdce bolavá a sama.
Způsobila štěstí vodopád, však vykoupen bolestí,
a tvář rozjasněnou pak pokryl temný stín.

A ta dívka, co s Láskou rovněž se setkala,
vznášela se v oblacích štěstí, ovšem tvrdě přistála.
Na pevnou zem a náraz krutý to byl,
ten sen, co dosud s ní žil, náhle zahuben byl.

A nikdy nikdo už zpátky ho nevrátí,
hvězdy v očích jejích náhle se vytratí.
Nezbylo po nich nic, ani malý stín,
zůstalo neštěstí, tak už pryč s ním!

Nač trápit se pro něco, co už zmizelo,
proč sebou to táhnout, jak těžké břemeno?
Minulost za námi zůstat by měla,
vždyť už se nevrátí, jako bys to nevěděla…

Malá vzpomínka v srdci zůstat ti může,
však pobodá tě, jak s trny růže.
Možná až znovu potkáš tu dámu,
zase znova, neboj se, třeba už nenechá tě samu.

Neztrácej víru proto, že znovu ses zranila,
zazáří hvězda, co úsměv by ti vrátila.
Však počkat na ni chvíli si musíš,
i když občas pocit máš, že samotou se dusíš.

Ale brzy už nadejde ten den,
kdy zase volně dýchat budeš jen.
Ten sen už zpátky se nevrátí,
však přijdou další a nahradí onen rozbitý…

***
"A ta dívka zas natáhla ruku ke hvězdám,
nadešel pevný stisk a ani jeden už nebude sám.
Rozžhaveného kamínku, zdobící nebe, dotkla se,
Zas úsměv ozdobí, však už bylo na čase…"
***

Pro každého jiná hvězda září,
teď schovaná je, mrtvolně se tváří.
A tebe bolí srdce láskou nenaplněnou,
však neplakej… Každý má hvězdu svou!

Fallen_Angel (Marky)