Jarní trvalka

´

váhavě si vyčítáme lásku z očí
rovnající se ránu bez slunka

oběma nemá nám co nabídnout
v momentě padáme přes okraje svých zřítelnic
do prázdných sfér nekončících černých děr

odevzdávaje se podléhání z přiznání nouze
spatřujem jeden v druhém vlastní spásu
jsme snad souzněním poznamenáni
cítíc to nejlepší vprostřed svých jásevst

ač planem prázdnotou přísaháme si volnost
nemá smysl váhat
nemůžeme se zachránit jen náhodou