Prométheus

V řetězech dní jak Prométheus,
cítím se lapen a upoután,
čas klidný krok přeměnil v klus,
cítím se tolik,tolik sám.

Zpřetrhat okovy půjde jen ztěží,
zbloudil jsem ve tmě myšlenek.
Vydobít vrcholky bílých věží,
pro smutné srdce najít lék...

Bez Tebe, lásko je mě jen půl,
půl věty,obrázku, vzpomínek,
čas mi Tě odvál a přelomil hůl,
neohlížel se na zpátek...

A něžná bílá holubice
zaryla drápky hlouběji
a rozdrásala moje srdce,
odnesla snítku - naději.

Cítím se jak zrnko v poušti,
nebe má stále barvy duhy,
statečné štěstí neopouští,
snad vrátí Tvé ruce plné něhy...

Snad naplní studnu mého srdce
a zpřetrhají ty okovy,
odejdem spolu ruku v ruce
a nikdo se nic nedoví...