Nepostavím chrám

Namaluji obraz. Už ted si chystám skicu.
...dennodenně zastavíš mi srdce...
Je to představa, je to netknuté plátno.
...je to chvíle křeče v mých útrobách...
Ten nezrozený výtvor má již jméno.
...a slzy studí do ticha když usínám...
A na mém náhrobku at stojí vytesáno.
...umřu ve vakuu jež mne od tebe dělí...
Malířka obrazu bez jediné barvy.
A jméno "Marnost mého soužení pro tebe"

Vytesám sochu. Už ted zarývám dláto.
...zbytečně namlouvat si konec nebudu...
Dláto se noří do tvých světlých vlasů
...bolí tě smrt víc než mě má posedlost?...
Je to jen iluze, to prapodivné zdání.
...přesto ve mě trčíš dál bez mého vědomí...
Však kdo by tě v sochu vytesal, strnul by.
...jen občas vylezeš a mučíš mě svou dálkou...
Strnul by a nechápal, jak ses do mne vloudil.
...tvá skořápka je to poslední co mě k tobě táhne...
A lidé nechápou nevyhnutelnost nás dvou.
Socha nese jméno "Proti nám je celý svět + my dva"

Postavím chrám. Na prastarých základech.
...na místě zříceniny rozsáhlého kláštera...
Jsou pevné, jako pouta
co vězní člověka v jediné osobě.
...namísto ní tu stojím já,
věky a trápením stejně zřícená...
Bude to katedrála beze stěn a bez střechy.
...kdybys jednou přišel, abych tě už zdáli viděla...
A místo nich jen mohutné listnáče.
...možná bych se zblázdnila štěstím,
než bys došel až ke mne...
Však mou katedrálou duní lomoz motorových pil.
...mé sny se bortí k ránu, realita zvečera...
Jestlipak tě některá přeřízne?
...krvácím pod sutinami snů
a lístečky mne hladí po tváři...
Nedokážu už nic než myslet na tebe.
Nenamaluji obraz.
Nevytesám sochu.
Nepostavím chrám.