život

Líbej mě, ať nemusíme mluvit!
Nemáme si vlastně co říct.
Jsme cizinci, co se neměli sejít.
Uneseme teď svůj hřích?

Nehledíme si do očí,
co bychom tam také viděli?
Náš ukradený čas se krátí. Kdy zase?
Zase za tmy? Potají?

Ta vášeň ze mě prchá.
A tobě to vyčítám.
Jsem prý malá, vzpupná mrcha.
Ne – nechci věřit,
že jsme každý zase sám!

Ta vášeň, kterou si měl přinést Ty!
Jak zrezivělou kudlou probodnutá,
z té červavé rány odchází.
To proto, že není svatá – je hříšná!
Jako my!

Tys šeď mých dnů měl prozářit.
Ty staré pavučiny uvnitř smést.
Ač nestalo se – já nevěřící,
to tys mi oči otevřel a já -
teď dál už nehřešící.

Dnes už tuším, co to ten Bůh chtěl.
Jak krutý žert tu s námi zkouší.
Tuším, proč si odešel.
Zůstat bylo by horší!