Vrať se...

Zjišťuji že to bolí čím dál víc,
zjišťuji že nepomáhá nic,
ač hledám zapomění v alkoholu,
ač píši básničky ze srdcebolu,
stále trpím stejně,
nacházím se ve smutku lejně,
zdrcená pocitem viny umírám bez naděje,
že snad jednou obejdu s tebou Koloděje,
že snad obejmutí tvého se dočkám,
moje srdce říká, já na tebe počkám,
věřím mu, jsme v tom za jedno,
třeba až jednou půjdeš na jedno,
vzpomeneš si na mě s láskou,
a zjistíš že nechceš být s jinou kráskou,
já vím naprosto jistě,
že tebe jen miluji čistě,
že jen s tebou šťastná bych byla,
že jen s teboou ráda bych žila,
držím se poslední nadějě na vlásku,
že snad zjistíš že zapřel jsi lásku,
že snad bál jsi se budoucnosti,
vím že zpět přijala bych Tě beze zlosti,
na co bych se hněvat měla?
Na to že důvody k tvému jednání jsem Ti dala?
Snad, na nic jiného nejde se hněvat,
vím že můžu si za zo že přestals mě milovat,
modlím se k bohu aby to pravda nebyla,
modlím se aby tvá láska ještě žila,
tak jako ta moje je jen tvoje,
modlím se abys chopil se mého života oje.
Bez tebe nejsem s nikým,
bez tebe jsem sama ač v okruhu mi milým,
jsem v myšlenkách stále s tebou,
jen pocity viny a zoufalství mě derou...
Pokud jsi nezapoměl a stále máš mě ve svém nitru,
rozžehni znova ve mě života jiskru...