Odplata

Co to znám za člověka?
Zvláštní záda. Gumová páteř?
Ne, on je bezpáteřní!
Jeho huba zná jenom láteř!

Jednou jsem mu ukousla jazyk,
odnesla si ho v puse
a on přestal mluvit,
ale řval. A to v kuse!

Nesnáším jeho kecy,
nesnáším jeho lži,
nesnáším jeho výmluvy,
je jak otravné vši!

Škoda, že ještě nepracuji jako doktor.
Tu bolest jehly škrábající jako sklíčko,
tu by vskutku nepřežil.
Kdeže mám to šikovné příruční šitíčko?

Koupil jsi mi ho ty,
někde na rohu v nejlevnějším bazaru.
K mým kulatým narozeninám,
když jsi byl v takovém ‚veselém rozmaru‘.

Ale pojď sem, vždyť už jsem bakalář,
za tu dobu jsem se naučila dost,
jen aby ti taky tak perfektně srost‘,
i když ty budeš i nadále lhář.

Nikdy bych nešla na medicínu,
kdybys mě tam násilím nepřinutil, ty debile,
máš v mozku nejspíš rakovinu,
zkus plastiku hlavy, třeba se povede zdařile.

I když u tebe člověk nikdy neví,
jsi nenapravitelný jak minulost,
pamatuješ na tu chvíli?
Tvoje nejsilnější stránka? Výmluvnost!

Nastěhoval ses ke mně,
jen tak, bez ptaní,
jen tak, ve lhaní,
byl jsi nevěrnej ženě
a sváděl jsi to na ní,
jak ji nehorázně nenávidíš
a jak moc mě miluješ,
že mi prej krásnej život zařídíš!

Chudák ženská,
ještěže se tě zavčas zbavila.
Jenže teď tě tu mám na krku!
Já bych tě fakt nejradši zabila!

Ale ne, nezabiju,
budeš trpět, chodit věčnou tmou!
Ještě stokrát zalituješ,
že ses zapletl zrovna se MNOU!

A teď si tedy vzpomeň na ten den,
jak jsi ke mně domů přišel jako vandrák,
nepozdravil jsi, jen ses začal vymlouvat,
a potom sis v klidu zapálil tabák.

A pak sis ledabyle svlíkl košili
a ukázal jsi mi, že srdce nemáš!
A co jsem tenkrát udělala? No?
Naznačila ti, co pro mne znamenáš!

Už v tu chvíli mne ponížila tvá lhostejnost,
když jsem ti do hrudi vkládala srdíčko své
a jemně zašila nejhořčejšími slzami,
které byly v tom okamžiku jenom tvé!

Ano, dala jsem ti srdce,
dala ti slzy,
a cos mi dal ty?
Úšklebek drzý!

Ironicky ses zasmál mé hlouposti.
Dostal jsi přece, cos tolik chtěl.
už u mě nemáš co pohledávat,
řek‘ jsi, žes u mě dost protrpěl.

Jenže víš, co se stane z člověka bez srdce?
Bezcitné, zlé, stvoření,
a já se tedy stala tebou.
Místo srdce – kamení!

Řekl jsi: „Pa, zlato!“
a naposledy mě políbil.
Tak co mi zbývalo, no,
musela jsem, než ses dovtípil!

Nechtěla jsem ti ukousnout jazyk,
ale… to nepochopíš,
jsi na to až moc blbej.
Kdybys mě nezklamal…víš?

Tak, už jsem ti ho zašila zpátky,
co říkáš, zlato?
Bolelo tě to?
Ale to je tam schválně, ty drátky.

A co že jsem to ještě chtěla?
Ne, přece bych nezapomněla!
Ještě ti musím rozříznout hrudník,
stále jsi totiž můj velký dlužník.

Vezmu si zpět, co mi patří.
Á, tady jsi, srdíčko moje!
Hm, co ta krev tady všude?
Chlape, špiň si na věci svoje!

Ale já si to uklidím, není problém,
hlavně že ty už neotravuješ.
Jo, málem bych ti zapomněla poděkovat.
Hele, nějak se bíle zbarvuješ.

Jsi v pořádku, žiješ?
Co se tu vlastně stalo?
Proč je tu ta krev?
Probuď se… no tak, haló!

Nemyslela jsem to smrtelně vážně,
to byl jen vtip,
a co náš slib?
Klídek, musím přistupovat rozvážně.

Takže, zabila jsem chlapa.
Chlapa, kterýho jsem milovala.
On mi ukradl srdce, já mu ho zase vzala.
A pak jsem se nějak zahloubala…

Bože, jak to všechno vysvětlím?
Mám ještě nějaké možnosti?
Co zmůžu?
Chce to jen špetku rozhodnosti.

Ale už ho nemiluju,
jen si to všechno namlouvám,
takhle jsem to přece chtěla,
tak teďka nějak vycouvám.