Báseň o rose

Setři mi z víček rosu,
rychle, než upadnu do patosu,
setři mi z víček rosu,
abych cítil tvůj tep
pulsující v konečkách prstů,

abych zpod víček zahlédl
tvoji čáru života.
Na každé ráno jedna kapka rosy
a fantazie hned realitu kosí,
na každé ráno jeden dotek něhy,
blízký jak srdci krev
a vzdálený jako mořské břehy.

Na každou kapku rosy jedno ráno,
kolik rán, tak dlouhá čára života,
jak dlouhá čára, tak dlouhá samota,
kolik samoty, tolik kapek rosy.

Rána jsou tichá ve tvém stínu,
než pozveme lásku na hostinu
a než fantazie nabrousí svou kosu
setři mi, prosím, z víček rosu...